Smlouvu jsem si nevykopal aneb Dril pod vedením kouče Sparty

Redaktor Aktuálně.cz se zúčastnil tréninku pod vedením kouče fotbalové Sparty Vítězslava Lavičky.
Zhruba 75minutový trénink pod vedením trenérského štábu fotbalového Sparty v úmorném středečním vedru odstartoval klasickým výklusem...
...
...
Poté následovalo cvičení s míčem...
Foto: CPA Eduard Erben
Antonín Vavrda Antonín Vavrda
10. 7. 2013 5:00
Redaktor Aktuálně.cz absolvoval trénink na Spartě pod vedením kouče Vítězslava Lavičky.

Praha – Na obloze ani mráček, na teploměru skoro třicítka a sluníčko si dává skutečně záležet na tom, aby lidé chytali bronz. Problém této idylky se skrývá v tom, že mne ve středu krátce po poledni nečekal výlet k vodě, ale do areálu fotbalové Sparty, abych se tu s dalšími novináři a partou fanoušků, zúčastnil tréninkové jednotky pod vedením kouče letenských Vítězslava Lavičky.

Pominu-li problémy s malými zapůjčenými trenkami, které se podařilo vyřešit, první vrásky na čele mi přibyly poté, co usměvavý Lavička se svou partou pomocníků Václavem Jílkem, Pavlem Radou a Luďkem Straceným prohlásil, že nás čeká 75 minut hodně podobných těm, které si v podvečer mělo střihnout i áčko vicemistra ligy.

Kouč Lavička na úvod: "Pojďme si to užít

Další se přidaly poté, co úvodní proslov v kabině zakončil slovy „Ve Spartě máme heslo o tom, že vše děláme proto, abychom si to užili, takže pojďme na to a pojďme si to společně užít“. No, pod slovem „užívání“ si představuji všechno možné, jen ne fotbalový trénink, ale budiž, nebylo cesty zpět, kroky mé i dalších 21 „nadšenců“ už směřovali na tréninkové hřiště pražského klubu.

Musím říct, že pocity mi trochu zpříjemnil parádní pažit, který byl jasně nejlepší, na kterém jsem stál a za který by se na hlavním hřišti nemusel stydět i lecjaký prvoligový klub, následný výklus a rozcvička mě ale vrátily zpět na zem.

Každopádně za pozitivní na ni zle brát, že se skutečně s ohledem na naše kvality i parné počasí (proč zrovna dnes se muselo po dvou týdnech takto vyjasnit?) nekonala v nějakém ostrém tempu a po strečinku se okamžitě přidala základní práce s míčem. Jaký to rozdíl oproti tréninku v klubu v naší „pralesní“ lize, kde do nás trenér hustí po krátké rozcvičce hustí sprinty napříč či podél hřiště a kulatý nesmysl si dlouhé minuty prohlížíme jen, když kolem něj ve sprintu prolétneme.

Nácvik s panáky? Neřešitelný problém

Jestliže základní rozcvička proběhla v pohodě, již při prvním nácviku se vyskytly problémy. Překonat přesnými přihrávkami a pohybem šest stanovišť od sebe rozmístěných zhruba deset metrů a při křížení se nezamotat, se ukázalo prvních deset minut jako neřešitelný problém. A když už jsme konečně cvičení pochopili, byl konec.

Pomalu jsem si začal uvědomovat, že tiché i veřejné kritizování těch hvězdných „primadon, které berou nehorázné prachy a poté se na hřišti souží“, není vůči profesionálním fotbalistům tak úplně férové. Tak nějak jsem nechápal přihlížející, že je bavilo nás sledovat a že jsme z laviček u McDonaldu neslyšeli vytrvalý hurónský smích.

O mnoho lépe jsme si nevedli ani při dalším cvičení, kdy jsme se v jedenácti lidech pohybovali ve vymezeném prostoru ve třech partách. Jedna z nich plnila roli pomocníků a nahrávačů pro čtveřici, která právě měla v držení míč, druhá čtyřka se jej pak snažila získat do svého držení. Možná i pod vlivem neustálé pozornosti médií (ty fotografové ale umí být otravní) se nám ani tato část zprvu příliš nedařila.

Jílek nepotěšil: Kluci z áčka tohle jedou na dva doteky

Nadšení z toho, že jsme ji ke konci už celkem obstojně zvládli a vysloužili si i pochvalu od generálů Lavičky a Jílka, druhý jmenovaný srazil dovětkem, že sparťanští hráči toto zvládají maximálně na dva doteky s míčem. Respektive musí.

Nu což, ukážeme jim, co v nás je, při následné hře na dvě, pomyslel jsem si. Tu jsme si obohatili navíc tím, že hráči poraženého celku měli vítěze donést na zádech do šatny. Přestože jsem již nějaké ty góly v naší soutěži dal, tentokrát se mi na hrotu útoku „bílého týmu“ nedařilo. Dvě špatná zpracování, jedno zaváhání při dorážce a špatné řešení po vystihnutí slabé malé domů taktéž napomohlo k tomu, že jsme nakonec 0:2 prohráli.

Představa toho, že některého ze spoluhráčů nesu po tréninku na zádech zhruba 100 metrů do šatny po cestě obohacené 40 schody, mě doslova vyděsila. Naštěstí toho pochopil i kouč Jílek a tak vymyslel alternaci – každý vítěz vymyslí vybranému soupeři trest – pět kliků a pět dřepů během deseti vteřin mi přišlo jako více než pohodová alternace původní hrozby.

Za rok to třeba vyjde

Ještě příjemnější bylo, že tím se moje úsilí ve středečním odpoledni završilo. Sice plánovaný atak na v dětství vysněné angažmá v letenském klubu, navíc umocněné odchodem stejně vysokého i těžkého buldozeru Lea Kweukeho, pro tentokrát nevyšel, ale základní cíl PŘEŽÍT, jsem splnil.

Okusit trénink v nejslavnějším tuzemském fotbalovém klubu byl rozhodně zážitkem, které mi ani extrémní teplo nemohlo zkazit. A nejen mne. Sice udření a zpocení, přesto jsme do kabiny dorazili zpět v plném počtu a všichni s úsměvy na rtech. A plni zážitků, který budeme moct vyprávět nejen v podobných reportážích, třeba jednou svým potomkům.

Kdo ví, třeba příští rok – pokud podobnou akci Sparta zopakuje – už mi vyjde i ten hlavní cíl: vykopat si na Letné alespoň roční smlouvu...

 

Právě se děje

Další zprávy